Zabere dost času
Nuda
Přečíst celou recenzi
Menzel udělal něco velice zvláštního: staromilsky zavrhl současnou tvorbu, zapomněl na nutnost coby režisér se vyvíjet a učit a pokusil se o návrat v čase; vrátil se nejenom k vizuálnímu a narativnímu stylu Postřižin, ale docestoval ještě dál; k dobám, kdy ani netušil, co to vlastně film je a jak vůbec funguje. „Obsluhoval jsem anglického krále“ připomíná počin amatéra, který nic neviděl, nic nenatočil a u kterého se cit pro budování příběhu neusídlil. Přitom co se týče způsobu adaptace, začalo se dobře: kniha je tvořena volným proudem myšlenek a asociací, historek, jež samy o sobě nemají nijak zvláštní obecnou závažnost, ale jako celek tvoří působivý obraz o době a především o svém hrdinovi. Menzel převzal formu drobných příběhů, ovšem nedal jim vnitřní náboj a pouze je mechanicky postavil za sebe, aniž by jedna událost vyplývala z druhé. Jednotlivé motivisticky odlišné sekvence nemají různý nádech, ať už tragický nebo skutečné komiky, a v důsledku toho nepoznáte rozdíl mezi zástupem árijských nahotinek a válečných mrzáků. A především: Hrabalův román vypráví o povrchnosti, ale není povrchní. Z celé knihy se do snímku dostaly jen ty opulentní hory žrádla a krásných slečen, ovšem aspoň nějaké okouzlení z toho, co vidíme, se nedostavuje a vše je ustrašeně krotké (sexuální scény svou neumělostí a puncem připouštění manželů po dvaceti letech působí jako špatný vtip). Menzel nemá absolutně žádnou důvěru v důvtip svého diváka a vychází mu všemožně vstříc: ať už zkreslením naivity hlavního hrdiny v pouhé eskapády a křenění se (kdo to napsal, že se nejedná o primitivní podívanou plnou prostoduchých vtípků?) či zavržením postupného vývoje Dítěte ve prospěch kontrastu začátku a konce příběhu. I technická stránka značí, že Menzel zůstal trčet někde v 70. letech: statičnost kamery a nevýrazný filtr jen umocňují špatně vedení herci, u příšerných digitálních triků si jejich pachatelé evidentně říkali, že se to nepozná, a bez přestání hrající hudba svým charakterem doprovodu němých filmů ruší, kde může. Přesto všechno tu a tam probleskne skomírající náznak, co mohlo z „Krále“ být a že Menzel kdysi býval režisér mezinárodní úrovně; scény, kdy se Dítě loučí s Lízou či běží za vlakem, aby podal Waldenovi chleba, mohly být při lepším zpracování skutečně hodny zapamatování. Takhle mi nezbylo nic jiného než se nutit nemyslet na to, jak silně podobné scény působily v Polanského Pianistovi.