Obsluhoval jsem anglického krále DVD

Menzel udělal něco velice zvláštního: staromilsky zavrhl současnou tvorbu, zapomněl na nutnost coby režisér se vyvíjet a učit a pokusil se o návrat v čase; vrátil se nejenom k vizuálnímu a narativnímu stylu Postřižin, ale docestoval ještě dál; k dobám, kdy ani netušil, co to vlastně film je a jak vůbec funguje. „Obsluhoval jsem anglického krále“ připomíná počin amatéra, který nic neviděl, nic nenatočil a u kterého se cit pro budování příběhu neusídlil. Přitom co se týče způsobu adaptace, začalo se dobře: kniha je tvořena volným proudem myšlenek a asociací, historek, jež samy o sobě nemají nijak zvláštní obecnou závažnost, ale jako celek tvoří působivý obraz o době a především o svém hrdinovi. Menzel převzal formu drobných příběhů, ovšem nedal jim vnitřní náboj a pouze je mechanicky postavil za sebe, aniž by jedna událost vyplývala z druhé. Jednotlivé motivisticky odlišné sekvence nemají různý nádech, ať už tragický nebo skutečné komiky, a v důsledku toho nepoznáte rozdíl mezi zástupem árijských nahotinek a válečných mrzáků. A především: Hrabalův román vypráví o povrchnosti, ale není povrchní. Z celé knihy se do snímku dostaly jen ty opulentní hory žrádla a krásných slečen, ovšem aspoň nějaké okouzlení z toho, co vidíme, se nedostavuje a vše je ustrašeně krotké (sexuální scény svou neumělostí a puncem připouštění manželů po dvaceti letech působí jako špatný vtip). Menzel nemá absolutně žádnou důvěru v důvtip svého diváka a vychází mu všemožně vstříc: ať už zkreslením naivity hlavního hrdiny v pouhé eskapády a křenění se (kdo to napsal, že se nejedná o primitivní podívanou plnou prostoduchých vtípků?) či zavržením postupného vývoje Dítěte ve prospěch kontrastu začátku a konce příběhu. I technická stránka značí, že Menzel zůstal trčet někde v 70. letech: statičnost kamery a nevýrazný filtr jen umocňují špatně vedení herci, u příšerných digitálních triků si jejich pachatelé evidentně říkali, že se to nepozná, a bez přestání hrající hudba svým charakterem doprovodu němých filmů ruší, kde může. Přesto všechno tu a tam probleskne skomírající náznak, co mohlo z „Krále“ být a že Menzel kdysi býval režisér mezinárodní úrovně; scény, kdy se Dítě loučí s Lízou či běží za vlakem, aby podal Waldenovi chleba, mohly být při lepším zpracování skutečně hodny zapamatování. Takhle mi nezbylo nic jiného než se nutit nemyslet na to, jak silně podobné scény působily v Polanského Pianistovi.

Film jsem viděl asi cca před 2 lety v kině a mohu říct, že mně ze začátku nejdříve nezaujal, později jsem se do děje dostal a konec mě zase překvapil. Děj se mi zdá kostrbatý a málo záživný. Film jsem viděl jednou a víckrát bych na něj již nešel. I přes tyto všechny zápory lze nalézt i na tomto filmu pozitvní stránky a to např. v hereckém obsazení, které se mi zdá velmi dobré, dalším pozitivem je fakt, že film se odehrává za druhé světové války a tudíš čerpá ze skutečného děje. Ve všech filmech podle nějaké skutečné události je vždy jakési kouzlo. Občas se také vyskytnou ve filmu relativně vtipné scénky, ale ani ty celkově film moc nezachrání a proto mi nezbývá, než film ohodnotit max. 60% a to jen z z důvodu perfektního obsazení jednotlivých herců, bez nich by totiž film obdžel ještě o 20% méně.

Velmi dobře vyrozprávěný příběh, který je trochu retrospektivní, vzpomínky se mísí se skutečností. Je to trochu smutný pohled na vlastní život, na to co s člověkem dokázala udělat doba ve které žil. I když nejde upřít statečnost v některých situacích. Při tom , když jsem viděl poprvé tak mě moc nezaujal vzhledem k reklamě, která ho doprovázela. Ale když jsem jej viděl podruhé tak se mi zdál daleko lepší. Doporučuji.